Spokojená

Nedávno u mě byla klien­t­ka, která chtěla změnit prá­ci, ale nedaři­lo se jí najít odvahu.

Pro­brali jsme celou její situaci, abych se ujis­til, že její sen není jen sen, ale je reál­né to uskutečnit.

Prob­lém nespočí­val ani v její kval­i­fikaci ani v kapitálu, který by potře­bo­vala, ale v odvaze udělat ten krok a ještě víc v obavě, co na to řekne rod­i­na.

Ty vztahy…

Rod­i­na uzná­vala jen lidi s tit­u­ly, nejlépe vykoná­va­jící vědeck­ou prá­ci. Niko­liv však jakéko­liv umění. To považo­vali za méně­cen­né hraní.

Určitě neby­lo jednoduché vys­toupit z toho­to vzorce a před­pok­ladů, co na to řekne rod­i­na, když by šla svým novým povoláním pro­ti přesvědčení rodičů.

Nakonec však pochopi­la, že když začne dělat prá­ci, která ji bude bav­it, nes­tane se urči­tou součástí méně­cen­ných lidí, ale stále to bude ona. Bude jen dávat prů­chod své­mu tal­en­tu v souladu se svým přáním a před­stava­mi.

Uznala, že u milu­jících rodičů by neměla při­jít o lásku jen pro­to, že neži­je živ­ot podle jejich ideálů. Pak by to neby­la lás­ka.

Že nejšťast­nější bude, když bude dělat to, co ji baví a ne to, o čem si mys­lí, že uspoko­jí rodiče či kohoko­liv jiného.

Pro­tože za to, co si mys­lí ostat­ní, zod­pověd­ná není.

I v milu­jící rod­ině musí mít každý možnost žít tak, jak chce.

Každý je zod­pověd­ný za své činy, ale i za to, jak se chová, co pro sebe dělá a jak se cítí.

Udělali jsme něko­lik cvičení a během pár konzul­tací si došla k závěru, který ji udělal šťast­nější. A z toho mám radost.