Spokojená

Nedávno u mě byla klientka, která chtěla změnit práci, ale nedařilo se jí najít odvahu.

Probrali jsme celou její situaci, abych se ujistil, že její sen není jen sen, ale je reálné to uskutečnit.

Problém nespočíval ani v její kvalifikaci ani v kapitálu, který by potřebovala, ale v odvaze udělat ten krok a ještě víc v obavě, co na to řekne rodina.

Ty vztahy…

Rodina uznávala jen lidi s tituly, nejlépe vykonávající vědeckou práci. Nikoliv však jakékoliv umění. To považovali za méněcenné hraní.

Určitě nebylo jednoduché vystoupit z tohoto vzorce a předpokladů, co na to řekne rodina, když by šla svým novým povoláním proti přesvědčení rodičů.

Nakonec však pochopila, že když začne dělat práci, která ji bude bavit, nestane se určitou součástí méněcenných lidí, ale stále to bude ona. Bude jen dávat průchod svému talentu v souladu se svým přáním a představami.

Uznala, že u milujících rodičů by neměla přijít o lásku jen proto, že nežije život podle jejich ideálů. Pak by to nebyla láska.

Že nejšťastnější bude, když bude dělat to, co ji baví a ne to, o čem si myslí, že uspokojí rodiče či kohokoliv jiného.

Protože za to, co si myslí ostatní, zodpovědná není.

I v milující rodině musí mít každý možnost žít tak, jak chce.

Každý je zodpovědný za své činy, ale i za to, jak se chová, co pro sebe dělá a jak se cítí.

Udělali jsme několik cvičení a během pár konzultací si došla k závěru, který ji udělal šťastnější. A z toho mám radost.