Jsem trochu v rozpacích.Ve face­bookové skupině jsem položil otázku:Jak daleko bychom byli ochot­ni jet na výlet za “part­nerem snů”.A naš­ly se i odpově­di, že max­imál­ně do 100km nebo nikam, má při­jet za mnou.A tak kladu otázku:

Skutečně hledáte protějšek (partnera-partnerku) nebo chcete být sami?

Nebo si jen každý vysvětlu­jeme jinak slo­vo „part­ner snů“?

A co když to chápeme stejně? Pak mě to děsí!

Hned na úvod. Za „ženou snů“ bych jel klid­ně 1000km i dál. Když by bylo tře­ba letět, letěl bych. Vždyť je to dív­ka snů!Co si pod tím před­stavu­ji? Ženu, která by splňo­vala všech­ny mé před­stavy o dokon­alé part­nerce, na které si jen vzpomenu.

Že je to nereálné?

Na to se ale nikdo nep­tal. V zadání bylo „part­ner snů“, a tak neod­povídám na kde­jakého Lojzu ze squatu! Ale na nabíd­ku part­nera snů. Neřeším první, šesté nebo posled­ní rande.Dovolím si fan­tazírovat a odpovím.

Zkusím připodobnit:

před­stavte si, že muži mohou snít o setkání s nějak­ou zná­mou mod­elk­ou, zpě­vačk­ou, herečk­ou… (tře­ba Jen­nifer Anis­ton) a ženy snící např. o setkání s Bra­dem Pit­tem.

Odpověděli byste stejně – max. do 100km?

Brad Pitt je v Praze, ale do Prahy to mám 105km, tak mu řeknu, že na to kašlu? A pro­tože jsem žena, tak si zasloužím, aby při­jel on za mnou. Tečka?!Osobně bych, i za mojí oblíbe­nou osob­nos­tí, jel vel­mi daleko.

To je ale stále nicotné oproti tomu, kdybych chtěl jet za ženou mých snů.

Nezní jen to sci­fi sousloví tak neskutečně lákavě? Jen pro­to ji poz­nat, vidět, zažít…

Má představa byla následující:

muž nebo žena snů, která má ještě na týden pron­a­jatý srub v Alpách v neu­věřitel­ně krás­né přírodě. Za srubem jeze­ro, na něm lodič­ka s piknikovým stolkem. Ve srubu krb, vedle srubu velká terasa s krás­ný­mi výhledy.Stačí to? Ještě ne?Dobře, přidáme…Vedle terasy venkovní vířiv­ka. V jed­né míst­nos­ti domácí kino s obr gaučem, masážní­mi křesílky. Za srubem kry­tý bazén, do kterého by se dalo doplout proskleným tunelem ze srubu. Každý den by docházela služeb­ná, která by navaři­la vše­možné pochutiny a uklidi­la.

Jen byste si užívali tu krásu, relax, přírodu.

Jde to snad přenést do Prahy? No nejde. Je tedy jed­iná možnost. Při­jet tam.Osobně bych za něčím takovým „orig­inál­ní mís­to s neza­pomenutel­ný­mi zážitky, s pro­gramem, co se neod­mítá“ jel těch 1000km i tře­ba jen za kamarád­k­ou. A to se pře­ci nedá srov­nat s part­nerk­ou snů.Proč mít před­stavy jen omezené. Proč nepo­volit uzdu svo­ji fan­tazii. Proč být svázán před­sud­ky a společen­ský­mi pravid­ly, pokud mé možnos­ti jsou pod­stat­ně větší?

Pořád si myslím, že jediný důvod, proč jsem četl některé ty (mně) nepochopitelné komentáře je, že každý má jiné možnosti, jiná zranění a každý si vysvětlujeme jinak napsaná slova.

Není ale virtuální svět především o psaných slovech?

O co všech­no můžeme při­jít, když špat­ně pochopíme něčí nap­sanou nabíd­ku? Když se nedop­táme a necháme před­sud­ky a pohodl­nost, aby nám to zhatily?A co kdy­by něk­do správně chá­pal, co je myšleno „part­nerem snů“ a přesto byl ochoten investo­vat do schůzky s ním tolik energie, co by se rov­nala (v lep­ším pří­padě) 100km?Jsme skutečně nato­lik zklamáni před­chozí­mi zkušenos­t­mi, že pro fan­tasii není mís­to? Ani pro snění? Je to sice neu­cho­pitel­né, ale potře­bu­jeme to. Ste­jně jako lásku. Také ji nechyt­neme, nek­oupíme, ale potře­bu­jeme ji.

A že v životě žádní partneři snů neexistují?

Na tom pře­ci nezáleží, vždyť ani my nejsme part­neři snů.

Nikdo není dokonalý.

Ale to nez­na­mená, že do začí­na­jícího vztahu jsme ochot­ni investo­vat jen trochu. Abych se nezadýchal, abych nemusel víc, než ten druhý. Abych nedal naje­vo hned na začátek, že…

Právě hned na začátku bychom měli dát najevo, že o vztah stojíme.

Že pokud se tam objeví něk­do podob­ný part­nerovi snů, že jsme ochot­ni udělat „cokoliv“.Protože chceme žít v part­ner­ství, pro které máme energii, lásku, fan­tazii, odhodlání, kom­pro­misy, ohledu­plnost, nadšení, radost,…A nebo nemáme. A o part­ner­ství nesto­jíme.

Jen chci říci, že často sklidíme tolik, kolik jsme zaseli.

Že někdy žijeme zbytečně z před­chozích neg­a­tivních vzor­ců, které se nes­nažíme změnit.

Že někdy naše ohledu­plnost a obavy omezí naše možnos­ti pro náš neprospěch.

A to je velká ško­da a krok zpět k radost­nější­mu živ­o­tu.

Buďte otevření novým výzvám, příleži­tostem. Čas­to pře­hod­nocu­jte vaše přesvědčení a aktu­al­izu­jte poz­i­tivním směrem.

Láďa Hanousek