Proč se muži a ženy tak často míjejí – v autě, doma i o Vánocích

Každý z nás to zná. Sedíte v autě, part­ner řídí, vy máte poc­it, že jede moc rych­le. Ozvete se – a je zle. Nebo doma před Váno­ci: jeden má poc­it, že „už je hoto­vo“, druhý vidí dalších deset věcí, které se ještě musí dodělat. Proč se v takových situ­acích tak čas­to míjíme? A proč z mal­ičkostí vznika­jí kon­flik­ty, které kazí poho­du i vztahy? Právě o tom­to tématu jsem mluvil v rádiu Český rozh­las.

Rozdíly mezi ženami a muži tu byly, jsou a budou

 

Už od dět­ství je rozdíl­nost patrná – v zaměření, způ­sobu hry, pozornos­ti i reakcích. V dospělosti se ale čas­to objeví zvlášt­ní očekávání, že bychom si měli „rozumět auto­mat­icky“. Že part­ner uvidí situaci ste­jný­ma oči­ma.

Jenže neu­vidí. A právě tady vzniká zbytečné napětí.

Mís­to otázky „Proč to dělá takhle?“ je mno­hem užitečnější položit si jinou:

„Jak bych se cíti­la, kdy­bych byla v jeho těle?“

„Jak by se asi cítil on, kdy­by byl v mém?“

Tahle změ­na per­spek­tivy dokáže zas­tavit kon­flikt ještě dřív, než vůbec začne.

Auto jako konfliktní zóna

 

Auto je typ­ick­ým místem, kde se rozdíl­né svě­ty střetá­va­jí vel­mi rych­le a vel­mi inten­zivně.

• Muž čas­to vnímá řízení jako prak­tick­ou záleži­tost. Sle­du­je cíl – dojet bezpečně domů. Má sil­nější odhad vzdálenos­ti, rychlosti a pros­toru. Řízení pro něj může být i for­mou relaxu.
• Žena je citlivější na riziko. Sle­du­je okolí, provoz, možné hroz­by. Pokud se ozve, větši­nou tím nevy­jadřu­je kri­tiku, ale stra­ch.

Jenže každý slyší něco jiného.

Muž slyší: „Nezvládáš to. Sel­háváš.“

Žena cítí: „Necítím se bezpečně.“

A pro­tože sel­hání je pro muže vel­mi citlivé téma, roz­jede se kon­flikt, který ve skutečnos­ti vůbec nemusel vzni­knout.

Co pomáhá

 

Nem­lu­vit útočně, ale mlu­vit o sobě.

Mís­to:

„Nejez­di tak rych­le!“

Raději:

„Prosím tě, nikam nespěcháme. Mně by bylo pří­jem­nější jet poma­le­ji.“

Rozdíl je zásad­ní. První věta útočí. Druhá sdílí poc­it.

 

Vánoce: dva úplně jiné projekty

Ste­jný prin­cip se obje­vu­je i doma – obzvlášť v před­vánočním období.

Pro jed­no­ho jsou Vánoce logi­stický pro­jekt:

zařídit, splnit, odškrt­nout, hoto­vo.

Pro druhého jsou Vánoce emoční pro­jekt:

atmos­féra, ladění, detai­ly, poc­it pohody a klidu.

Typ­ický přík­lad je vánoční stromek.

Jeden ho ozdobí a má hoto­vo. Druhý vidí, že chy­bí hvěz­da, ozdo­by nej­sou sladěné, světýl­ka by šla jinam.

Oba mlu­ví o tom samém – o stromku.

Ale každý ho vidí úplně jinak.

Jak z toho ven

Neprezen­to­vat úkol jako „splněno / nes­plněno“, ale jako společ­nou prá­ci.

Napřík­lad:

„Ty stromek ozdobíš a já ho pak ještě doladím.“

Nikdo nesel­hal.

Každý přis­pěl tím, v čem je sil­ný.

Úklid: cíl vs. detaily

 

Podob­ně fun­gu­je i úklid. Když jeden vysaje, úkol je splněný. Cíl byl jas­ný – vysát.

Druhý ale vidí boty u dveří, kra­bi­ci v rohu, detai­ly, které ruší celek.

Nejde o lenost ani o neschop­nost.

Jde o rozdíl­né zaměření pozornos­ti.

• jeden směřu­je k cíli
• druhý vnímá sou­vis­losti a detai­ly

Jak­mile tohle při­jmeme, výrazně ubude výtek i tichého napětí.

Co si z toho odnést

 

• Rozdíl­nost není hroz­ba, ale reali­ta.
• Kon­flik­ty čas­to nevznika­jí z neo­choty, ale z nepochopení.
• Mlu­vit o sobě je účin­nější než kri­ti­zo­vat druhého.
• Rozdělení rolí podle sil­ných stránek přináší klid.
• Ne vždy je důležité mít prav­du – mno­hem důležitější je mít dobrý vztah.

Možná nakonec nejde o to, jestli je nahoře hvěz­da nebo srdíčko.

Ale o to, jestli se u toho dokážeme cítit spolu dobře.