Ptám se často těch, kteří přijdou pozdě.
Ve chvíli, kdy už to nejde léčit, slepit, ošetřit, vyladit, opečovat, rozjet, znovu oživit, vylepšit,…
Zbyl jen smutek, zkušenosti, rozhořčení – nad sebou, nad ní, nad ním,… Je pozdě.
Naštěstí všichni pozdě nechodí! Pak máme na čem pracovat.
Pracovat?
Ano, vztah je i práce. Často velmi složitá nekončící práce. S nejistým výsledkem, protože ve vztahu jsou dva rozdílní lidé. Mají jiné představy, potřeby.
Když zahradník zasadí rostlinu, nekončí to přeci zasazením semínka do hlíny!
Také ji musí zalévat, čistit od všude přítomného plevelu, dodat živiny, upevnit, ochránit od parazitů, škůdců, pečovat o ni…
Často se ve vztahu zapomene na to, že se o vztah musí nadále pečovat. Pěstovat ho.
Pak takové otázky
„kolik času věnuješ denně vztahu s partnerem a kolik mu věnuje on, kolik společných zážitků máte týdně, kdy jsi pro něho udělala naposledy něco – co on miluje, …“
jsou bolestivé.
Jako bychom na ně nechtěli hledat odpověď.
Proč jsme si tyto otázky nepoložili již dřív? Že by pohled zvenčí? Který nezapadl do toho věčného stereotypu, kde jsme uvízli?
A jaké jsou ty nejčastější odpovědi na stěžejní otázku: „Proč jsi přišla až po rozchodu?“
- Vůbec mě to nenapadlo dřív.
- Myslela jsem, že to zvládnu.
- Neviděla jsem to tak, jako po rozchodu.
- Styděla jsem se přiznat, že něco nefunguje.
- Bála jsem se, že na mě bude někdo koukat jako na někoho, komu něco nejde.
- Bylo mi líto pár korun zainvestovat do štěstí.
Na vztahu se dá pracovat kdykoliv, dokud obě strany ještě chtějí.
V opačném případě jen zbývá položit si otázku:
„Jak se z této situace mohu poučit a co příště udělám jinak?“
I s tím lidem pomáhám, pokud chtějí.
Nejlépe je ale přijít včas, dokud lze vztah zachránit, vylepšit, …
Nejnovější komentáře