Proč přicházíš až po rozchodu?

Ptám se čas­to těch, kteří při­j­dou pozdě.

Ve chvíli, kdy už to nejde léčit, slepit, ošetřit, vyla­dit, opečo­vat, roz­jet, znovu oživ­it, vylepšit,…

Zbyl jen smutek, zkušenos­ti, rozhořčení – nad sebou, nad ní, nad ním,… Je pozdě.

Naštěstí všich­ni pozdě nechodí! Pak máme na čem pra­co­v­at.

Pracovat?

Ano, vztah je i práce. Čas­to vel­mi složitá nekončící práce. S nejistým výsled­kem, pro­tože ve vztahu jsou dva rozdíl­ní lidé. Mají jiné před­stavy, potře­by.

Když zahrad­ník zasadí ros­tlinu, nekončí to pře­ci zasazením semín­ka do hlíny!

Také ji musí zalé­vat, čis­tit od všude pří­tom­ného plevelu, dodat živiny, upevnit, ochránit od paraz­itů, škůd­ců, pečo­vat o ni…

Čas­to se ve vztahu zapomene na to, že se o vztah musí nadále pečo­vat. Pěs­to­vat ho.

Pak takové otázky

„kolik času věnu­ješ den­ně vztahu s part­nerem a kolik mu věnu­je on, kolik společných zážitků máte týd­ně, kdy jsi pro něho udělala naposledy něco — co on milu­je, …“

jsou bolestivé.

Jako bychom na ně nechtěli hle­dat odpověď.

Proč jsme si tyto otázky nepoložili již dřív? Že by pohled zvenčí? Který neza­padl do toho věčného stereo­ty­pu, kde jsme uví­zli?

A jaké jsou ty nejčastější odpovědi na stěžejní otázku: „Proč jsi přišla až po rozchodu?”

• Vůbec mě to nena­pad­lo dřív.
• Myslela jsem, že to zvlád­nu.
• Nev­iděla jsem to tak, jako po roz­chodu.
• Sty­děla jsem se přiz­nat, že něco nefun­gu­je.
• Bála jsem se, že na mě bude něk­do koukat jako na něko­ho, komu něco nejde.
• Bylo mi líto pár korun zain­vesto­vat do štěstí.

Na vztahu se dá pra­co­v­at kdyko­liv, dokud obě strany ještě chtějí.

V opačném pří­padě jen zbývá položit si otázku:

„Jak se z této situ­ace mohu poučit a co příště udělám jinak?”

I s tím lidem pomáhám, pokud chtějí.

Nejlépe je ale při­jít včas, dokud lze vztah zachránit, vylepšit, …